It's my life and is completely normal! 4

1. prosince 2015 v 14:00 | Mia |  It's my life and is completely normal!
Odkaz na předešlý díl→ Click
Odkaz na další díl→ Click



O bože, co asi chce ta Karin... Doufám, že nečeká na mě. I když, co by ode mě asi tak chtěla? No asi tuším co...
"Nazdar, víš že tady čekám právě na tebe?"
'Hm...bezva.' Prohodím v duchu.


"No celkem jsem to tušila. Tak co chceš Karin? A prosím neokecávej to zbytečně..."
"Hele, mě je jedno s kým se bavíš, co děláš, a co si myslíš, ale řeknu ti jedno. Hinata tě měla za kamarádku, dobrou kamarádku.
Nevím, co jste si udělali, že se k sobě chováte teď takhle, ale Hinata kvůli tobě brečela. Tak ti radím, nech jí bejt, ona ti nic neudělala." Dokončila svůj proslov rudovláska. (mírumilovná Karin :O :D)
"Ona...ona brečela? Kvůli mě?" "Dost zvláštní co?" ozvala se vnitřní Sakura." "Ty sem teď nelez."
"Nechápu, co jste si dneska ráno řekli, ale prosím tě, už jí radši nic neříkej." Dál už jen mlčela, upravila si vlasy a dala se k odchodu.
"Ty Karin?"
"Jo?"
"Můžeš jí prosím něco vzkázat? Řekla bych jí to sama, ale nemám na to." (Krutá pravda...)
"Podle toho co..." koukla na mě a nadzvedla obočí.
"Prosím řekni jí, že se jí omlouvám, za všechno." Do očí se mi draly slzy.
"Jasně, to jí vyřídím ráda." Řekla, úsmála se a odešla.

Opláchla jsem si obličej a vydala se zpátky do třídy. Neměla jsem na to, kounkout se na Hinatu, přes to že na sobě cítila její pohled a taky pohled zbitku její povedené
partičky. Rázným krokem jsem se vydala ke svojí lavici. Ani jsem se neohlížela. "Zbitek dne se budu snažit bejt jako myška." Říkám si v duchu. A dařilo se...úspěšně. Poslední hodinu měli přírodopis, když v tom.
"Tak koho pak si vyzkouším?" ozvala se Anko-sensei, která je měla na přírodopis a občanku. "Hm...Hinata Hyuuga a Haruno Sakura tady nemají moc známek. Děvčata k tabuli prosím.
"Bezva," hlesla jsem a dotrmácela se k tabuli, kde už stála Hina. Naštěstí jsem se tuhle látku učila, takže jsem z toho vyklouzla s dvojkou, stejně tak i Hinata.
Když jsem si sedla akorát zazvonilo. Všichni si začali balit věci do tašek a opouštět třídu. Nakonec jsem tam zůstala úplně sama. Tudíž jako poslední opouštěla třídu.
A páč je Temari nemocná, tak jsem šla sama. I když, co si budu nalhávat, jsem už na to zvyklá. Zavřela jsem za sebou dveře. Když jsem se otočila, málem mě trefil šlak. Předemnou stála Hina a za ní Naruto a Sasuke. "Proboha!" Vydala jsem
ze sebe a coukla při tom tak, že jsem narazila do dveří. "Au!" Dodala jsem páč jsem se praštila hlavou do dveří. "Jej, Sak...promiň..." Bylo vidět že zadržuje smích, stejně na tom byly i ti dva za ní. "Jasný, strašně vtipní, když se někdo flákne dveřmama do hlavy..." Řekla
jsem naoko naštvaně. A v hlavě mi běželo proč tady čekají. To jako na mě? What?
"No jo, tak promiň."
Ona se mě omluvila? Co se to děje?
"Eh...Hinato, není ti něco?" Zeptám se jí pro jistotu.
"Ne proč? Mělo by?" A nahodila přiblblej výraz.
Nejdřív jsem na ní koukala a stála jak přibytá hřebíkama k zemi. "Fajn, tak já už musím. Měj se..." A už jsem si to mířila pryč. Zabočila jsem za roh, ale pak jsem uslyšela jak zamnou volá.
"P-počkej, Sakuro! Karin mi to vyřídila..."
"Eh...co? Jo tohle... Jasně...já Hin promiň mi to..." Sklopila jsem radši zrak a upřela ho na zem. Nedokázal jsem se jí podívat do očí. Najedno mě Hinata objala. Taky jsem jí objala. "Nezlobíš se na mě už?" Ujistím se.
"Ne Saky, a taky se ti omlouvám, za to ráno. Trošku jsem tam vybouchla."
"Měla si na to právo." Upozornila jsem jí.
"No tak to úplně nevím. Každopádně, doufám, že přídeš na tu mojí oslavu narozenin?" Ušklíbla se na mě.
"Jasně že jo!" Úsměv jsem jí oplatila.
"Fajn, to jsem ráda. Bude to zítra po škole od 17:00 až do Soboty." Mrkla na mě.
"Jasně, těším se." Vydala jsem ze sebe upřímný úsměv. Tak dlouho jsem se nesmála (upřímě).
Najednou z rohu vyšli Naruto a Sasuke. "Páni, takhle rychle neběháte ani na tělocviku. Kam ste tak rychle zmizeli?" Hlásal Naruto. "Potřebovali jsme si něco viříkat, žejo Sak?" Znova na mě mrkla. "Jasně!"
"Ok. Ale teď mě Hinat prosím nemuč a pojď už z týhle blbý školy. Prosím!" Fňukal Naruto. "Jseš jak malej." Řekl Sasuke.
"No a... Školu nesnáším a ty to víš." Začal se "uraženě" dohadovat.
Já jen se zájmem hádku sledovala. Na tváři mi hrál pobavený úsměv. Když jsem jukla na Hinatu, vyděla jsem na ní stejný pohled jako u mě. Jenže tohle přece nemohlo trvat pořád. No Naruto je sice "pako", ale Sasuke rozhodně ne. Po minutě dohadování si toho všimnul. "Hele Naruto, nechci ti nic říkat, ale vypadáto že tady ty dvě z nás mají srandu." Jak to dořekl, Naruto na nás spolu se Sasukem stočil pohled. Ve stejnou chvíli jsme se na sebe s Hinatou podívali. Naše úsměvy se ještě víc rozšířily. "Ale Hin, já ti nechci bejt pro srandu." Řekl Naruto. Hlas mu sice zněl smutně, ale v obličeji mu hrál usměv. Začal se k Hinatě přibližovat. Hinata vzala nohy na ramena a začala utíkat, když si všimla že začal třepotat prsty. "Ne lechtání ne. Ty víš, že jsem lechtivá Naruto. Ale nemysli si, že mě tak snadno chytíš." Kříčela na celou prázdnou školu. Aniž bych se nadála ani jeden z těch dvou tam nebyl. Až teď mi došlo, že jsem tam zůstala jen já a Sasuke. "Jak malý děti..." Řekla jsem a oddálila tak trapnou chvilku ticha. Smát jsem se ale přestat nemohla. Nešlo to.
"Tohle je ještě nic, počkej si, až jí chytí." Usmál se při vzpomínce na to, co se děje pak.
"Jasně, proto radši čekat nebudu." Mrknu na něj a jdu k východu. Sasuke mě následuje.
Hned jak výjdu ze školy se začnu smát. Vidím totiž Hinatu jak leži pod Narutem, který jí lechtá. Když si všimnou, že se jim směju přestanou. "Hele nesměj se!" Křikne po mě vysmáta Hinata. Na víc se nezmůže, Naruto jí začal znova lechtat. "Neboj, soucítím s tebou." Řeknu povzbudivě. Sasuke se opře o zábradlý které lemuje schody a pobaveně na ně hledí. "Hm...zajímalo by mě, kdy z toho vyrostou."
U jeho poznámky se zasměju. Představa, že se takhle lechtaj ještě v šedesáti je vtipná. Jak tak přemejšlím pohled mi zabloudí k plakátu na sloupu. Rozhlídu se okolo sebe a když vidím, že se stále lechtaj, vytratím se směr plakát. Kouknu na ten krásný pestrobarevný plakát. Je celkem velkej. Je na něm napsaný "Velká taneční soutěž". Název lemují noty v různých barvách. Při pohledu na plakát si vzpomenu na mojí maminku. Ona tuhle soutež kdysi vyhrála. Byla výborná v tanci. Tancovala různé tance, bavilo jí to. Jako malá, než mi v devíti umřela, jsem se s ní učila. S ní mě to náramě bavilo. Od doby, co umřela jsem tanec zavrhla. Né bezdůvodne. Zkoušela jsem jít do nějakého kroužku, jenže to nešlo. Nebavilo mě to tolik, jako s ní. Ani jsem to nepostřehla, ale po tváři se mi kutálely slzy. Usmála jsem se, když jsem si vzpoměla jak tančila. Tak lechce, jako by byla pírko se kterým si pohrával vítr. Měla tak ladné a lehke pohyby. A to ať tancovala společenské tance nebo třeba Hip Hop. Ten měla ze všech tancu nejradši.
Nevím kdy, ale Hinatin smích se utišil. Z toho jsem usoudila, že bych měla jít dřív, než mě začnou hledat a to by mě teda ještě fakt scházelo, aby mě tady našly brečet. Utřela jsem si slzy z tváře a šla "sebevědomě" zpátky. "Saky, hledala jsem tě. Už jsem se lekla že jsi odešla." Řekla hned jak mě uviděla. "Kde si byla?"
"To je jedno Hin." Usměju se na ní. Nechci přece, aby něco poznala že jo... Jenže ona mě zná, takže jí to prostě neuniklo. "Sak, co je?" Hledí na mě s ustaraným výrazem. Zhluboka se nadýchnu a vydýchnu. "Hin, prosím, teď to neřeš." Sklopila jsem pohled. "Nechci to tu rozebírat." A aby to pochopila ukázala jsem na ten sloup, kde byl plakát. Hinata okamžitě pochopila, věděla všechno o mojí rodině, takže věděla i to, že tu soutěž moje mamka vyhrála. A pak jí to došlo úlně. "Aha...jasně chápu."
Naruto a Sasuke jen hleděli na ten sloup a všude okolo něj, ale na nic naštěstí nepřišli. Aspoň že tak, oddychla jsem si v duchu.
"Tak co budeme dělat?" Snažila se to Hinata zamluvit.
"Já asi půjdu." Řekla jsem.
"Co? Saky přece mě tady nenecháš s nima samotnou?" Prohlásila smutně.
"No, ale...co chcete dělat? A co já s váma budu dělat... Beztak..."
"Beztak co? Sak si moje kamarádka od mala. Takže se mnou půjdeš, ať chceš nebo ne." Na tohle jsem se usmála. Aspoň vím, že mě pořád bere za kamarádku. Aspoň někomu na mě ještě záleží. "Hinato, děkuju ti za všechno." Obejmula jsem jí. Nic mi na to neřekla jen mě obětí opětovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naty-chan Naty-chan | E-mail | 1. prosince 2015 v 21:47 | Reagovat

Wow moc hezke píšeš to jako by si to už někdy zažila :).

2 Mia Mia | Web | 2. prosince 2015 v 7:02 | Reagovat

Děkuju, jsem ráda že se ti to líbí. :)

3 Misao Misao | Web | 3. prosince 2015 v 10:58 | Reagovat

Jeeeeee.. som rada, že si to vykričali a sú znova kamarátky :) Neviem sa dočkať, čo sa stane na tej oslave :)

4 Mia Mia | Web | 3. prosince 2015 v 16:47 | Reagovat

Já taky ne Misao, něco v hlavě mám, ale nevím jak to napsat :D dost nad tím přemýšlím a to i ve škole...když můžu....no zatím nevím, nějak jsem se sekla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama