It's my life and is completely normal! 2

20. listopadu 2015 v 16:00 | Mia |  It's my life and is completely normal!
No protože jsem nemocná, tak jsem se dala do psaní... Abych ten tejden celej neproležela...(jako že jsem ho stejně proležela...) :D Je to zajímavý, jsem teprve u druhého dílu, no a nevím jak to bude pokračovat, ale něco snad vymyslím. (O 5min. později -Hejá, něco mě napadlo :) Uvidíme nu...)
Odkaz na předešlý díl→ Click
Odkaz na další díl→ Click


Crrrrrrrrrrrrrrr! Ach jak já tehle zvuk nesnáším (taky ho nesnáším, kdo by ho měl rád?). "Blbej budík" Říkam si v duchu a už plácam po stolku abych zastavila tu hlučnou věc. Vůbec, ale vůbec se mi nechtějí otevírat oči. Ale co nadělám, je úterý a škola volá. Rozlepým tedy oči a spustím nohy na zem. Až teď mi dojde že jsem včera odpadla a ani se nepřevlíkla. Hm...no jo no, to jsem celá já, usměju se pro sebe. Moje dosavadní modré tričko vyměním za fialové a rozpustím si vlasy. Hned na to se hrnu na snídani. "Dobré ráno teti." Pozdravím slušně tetu Kasumi. "Dobré Sakuro. Včera si ani nebyla na večeři."
"Já vím, byla jsem unavená." "Však já ti věřím" Mrkně na mě. Tímhle náž rozhovor skončil. Myslím že zbytek rána je stejnej jako včera. Stavím se u Hinaty a společně jdeme do školy. No jdeme, máme zpoždění, takže spíš bežíme.

Když se už konečně dostaneme do třídy, tak ze sebe doslova schodím ten těžkej batoh a mrsknu ho na zem. Potom se doslova zhroutím do lavice. Podobně to má i Hinata. Na to se na nás obrátí ten blonďk včera z toho parku. "Ahoj holky, jak pak se máte?" Usměje se na nás, teda spíš na mě. Podle mě to udělal kvůli včerejšku. Hinate doslova zrudne a já sebou při pohledu na ní praštím do lavice. To ho rozesměje ještě víc a přiměje to se na nás kouknout i jeho spolusedícího. No to my teda scházelo. Teď snad zčervenám i já. "Copak se vám stalo, že taková reakce." Rýpnul si ten černovlasej, protože tam ten se ještě pořád směje. No a nevypadáto že by chtěl přestat. Nevím jak je na tom Hinata, ale já rozhodně nemíním zvednout hlavu z lavice. Alespoň ne teď. Bezva tak teď už se směje i ten druhej. "Eh...co se smějete?" Zvednu konečně hlavu.
"No...já ani nevím...co ty?" Řekně a pohodí hlavou na černovlasého. "No, když je vidím první den, tak si neumím představit jak budou vypadat, až se škola rozjede." Odpoví mu.
"Ha ha ha" Odfknu si a znova pokládám hlavu na lavici, ale tentokrát tak, abych viděla na třídu. Po chvilce se konečně přestanou smát. 'Aspoň že tak.' Pomyslím si. Po chvíli do třídi vejde náš třídní. Jenže tentokrát to není jako včera. Už je sdruhej den takže učení se pomalu dostáva do plného proudu.
Je teprv druhá hodina a já už nemůžu. Asi mi praskne hlava. "Hin?"
"Mmm?"
"Jak si na tom?"
"Neptej se. Asi umřu."
"Nápodobně."
Konečně zazvonil zvonek na přestávku. Konečně přestal učitel mluvit. Ikdyž jsem ho stejně nevnímala. Kouknu se na dveře, které už jsou otevřené, protože pár spolužáku už vylítlo na přestávku do bufetu. Ale bohužel to jsem dělat neměla, protože jsme s Hin dostali totální záchvat smíchu při pohledu na to, jak jedna holka šla do vedlejší třídy a někdo jí přímo před nosem zabouchnul dveře, takže to vypadalo jakoby byla totálně dezorientovaná a narazila do dveří. No nejenom my jsme dostali záchvat. Podobně na tom byla zbylá půlka třídy. A musím přiznat, že jsme na tom byli s Hin líp než ten bloňďák před námi. Ten se málem začal dusit jak se nemohl nadechnout + právě svačil. S Hin jsme se na sebe podívali a začal další záchvat smíchu. Po cca pěti minutách, jsme se konečně sklidnili, všichni. "Děvčata...jakpak se jmenujete?" Vypadlo z blonďáka. Kouknu se na Hinatu, ale vidím že ta se absolutně k odpovědi nemá. "Já jsem Sakura a tohle je moje kámoška Hinata." Drknu do ní. Aspoň že se usmála. "Hm...zajímavě pekné jména. No já se jmenuju Naruto a todle vedle mě je Sasuke." Zazubí se.
"Hele, takžé já sem "TO" jo?" Oboří se na něj Sasuke. "Promiň kámo, ujelo mi to." A zase se usměje. 'Zřejmě se hodně rád směje.'
"Jasně, počkej mě taky brzo něco ujede..." Musím se nad nima pousmát. "A co tvoje kamarádka, ta nemluví?" Optá se Naruto.
"No víš...ona..." Nedopovím to a kouknu na Hinatu. Ta jenom kouká do lavice. "...je...spíš ten tišší typ člověka."
Hinata protočí očima. "Co sem řekla Hin?"
"Ale nic." Řekne, usměje se a sklopí zrak k sešitu. Nakloním se k Narutovi a pošeptám mu..."však ona se rozpovídá, jen si musí zvyknout" Odtáhnu se a mrknu na něj. "Jasně, chápu" Mrkne na mě taky. Na nic jiného se nezmůže, protože zazvoní a do třídy vejde Asuma. To je náš učitel na fyziku. Jak já jí nesnáším. Ne že by mi nešla, ale prostě tak všeobecně. Nebaví mě. 'Brrr...' (mě taky nebaví, ale i nejde -_-)

No tak zbytek dne jsme nějak přežili a konečně se dostali ze školy ven. "Co budem dělat dneska Hin?" Zeptám se.
"Sak, promiň, já ale dneska nemůžu. Jedu s rodiči na otočku k babičce."
"Jasně, chápu tě. Tak se měj a užij si to." Usměju se na ní.
"Jasně! Tak zejtra ahoj." A odejde.
Hned jak zajde za roh sklopím smutně hlavu. Hinata se má. Má rodiče, má babičku. Mě jak jsem řekla rodiče umřeli díky autonehodě, no a babička. Ta umřela na stáří. Vlastně mi zbyla jen teta Kasumi, protože se zbytkem rodiny se nevídám. V podstatě je neznám. Troufám si říct, že znám líp i Hinatu, než je. Asi to zní blbě, ale je to tak. Každopádně domů teda rozhodně nejdu. Nevím sice kam jdu, ale tam určitě ne. Prostě pudu tam, kam mě nohy zavedou. Musím se pousmát nad tím kam jsem došla. Přede mnou se totiž rozkláda velká, barevná louka a uprostřed ní se tyčí strom, Sakura. Krásně rozkvetlá a voní po celé šírce louky. Sednu si pod ní, zavřu oči a relaxuju. Vzpomínam na rodinu. Minulost. Bolí to. Na nic se nezmůžu, prostě začnu brečet. 'Proč se tohle stlo zrovna mě? Proč?' Běžímí hlavou, pak ale zaslechnu šustění trávi. Otevřu oči a otočím se. Spatřím tam Naruta, Sasukeho a ještě pár dalších lidí. 'No jéjé...' Řeknu si pro sebe a setřu si slzy z tváře. "Sakuro! Čau, co ty tady?" Kříčí na mě bloňďáček.
"Nic, nechtělo se mi domů." Nad slovem "domů" se zamyslím. Je to pro mě domov? Asi ano. Ale né ten pravý. Pravý domov je tam, kde jsou rodiče.
"Jasně, chápu nikomu z nás se nechce domů. Jediný co tam totiž je jsou prudící rodiče."
Jeho slova mě zamrzely. Kdyby věděl jaké to je, být bez rodičů, určitě by tohle neřekl. Zamračím se a prudce vstanu. "Promiň Naruto, ale než něco řekneš promysly si to." Otočím se k odchodu. všichni na mě koukaj jak na blbce. "P-počkej. Já to tak nemyslel." Omluví se mi nakonec.
"Já vím." Usměju se.
"Tak nechoď. Rozhodli sme se udělat takovou velkou partu, no a nechtěla by ses k nám samozřejmě i s tvou kamarádkou přidat?" (znáte takový ty vypatláný idioty, co machrujou že mají partu? no ne vždycky jsou vypatlaní jako v tomhle případě, ale to Sakura neví že jo... :D)
"Naruto, Hinata se určitě ráda přidá, ale já...ne. Promiň."
"Proč?" Zní zaskočeně. "Né že bych neměla zájem, ale tohle je prostě...nic co by tě zajímalo, pro mě je zase "nezajímavá" parta. Víc ode mě nepotřebuješ vědět." Chvíle trapného ticha. Podle mě všichni nad mojí odpovědí přemýšlí. Nebo jsou asopň zaražení. "Hele ráda bych si s vámi povídala, ale musím jít. Čau." Nevím proč se chovám takhle odtažitě. Něco ve mě se pohlo a najednou nemám chuť se s někým bavit. Seberu můj batoh ze země a odkráčím si to od nich pryč. Po chvíli to nevydržím, začnu znova brečet. Jsem jako malá. Je mi jich líto, ale zároveň, jakoby ve mě něco nechtělo se kamarádit.

Rozběhnu se domů, tam vyběhnu schody a zavřu se ve svém pokoji. Fláknu sebou o postel a začnu brečet ještě víc. Od doby co mi umřeli rodiče jsem nebrečela. Slíbila jsem si, že budu silná. Jenže nejsem, jen jsem si to namlouvala. Asi se potřebuju vybrečet z toho všeho, co se za poslední roky stalo.
Slyším prásknutí dveří. Teta přišla z práce. "Saky? Zlato? Jsi doma?"
Neodpovím jen se rozbrečím ještě víc. Slyším jak se otevřeli dveře. "Sakuro, co se stalo?" přejde ke mě a začne mě hladit po vlasech.
"Já n-nevím, a-asi to na mě všechno d-dolehlo až t-teď..." Mluvím a přitom se snažím zklidnit, aby mi bylo aspoň trochu rozumět.
"Nechápu tě, co na tebe dolehlo? Něco ve škole?"
"N-ne, to ne. Myslím to že, ...rodiče." Opět se rozbrečím.
"Saky, to bude dobrý neboj. Jsem tu pro tebe, na to nezapomínej." Utěšuje mě. "Nechceš zůstat zejtra doma?"
"Já...n-ne to je dobrý, ale děkuju teto." Vzhlédnu k ní a snažím se usmát. "Udělám palačinky chceš?"
Ona ví že palačinky miluju. Kývnu na souhlas. "Pomůžeš mi s nimi?"
"Jasně!" Odsouhlasím jí a už se řítím do kuchyně. Spolu udělamé palačinky a najíme se. Sladký zvedá náladu, podle mě.
"Já už si půjdu lehnout, tak dobrou teti."
"jasně zlato, dobře se vyspi." Mrkne na mě a jde do své ložnice. Já vyjdu schody, osprchuju se a stačí mi ani né pět minut a už spím. Aspoň doufám, že se mi bude zdát něco pěknýho. 'Prosím...'
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Misao Misao | Web | 23. listopadu 2015 v 19:54 | Reagovat

Ja si prosím ďalší dielik!! Veľmi som zvedavá ako to bude pokračovať.. Chúďa Sakura :(

2 Mia Mia | Web | 24. listopadu 2015 v 7:01 | Reagovat

No sama nevím jak to bude pokračovat:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama